Juchuuu! Máme nové supervymazlené posezení před všemi pokoji ve vile! Takže vaše dovolená v Tropical bude příště zase o něco pohodlnější. Ale jako v podstatě vše na Srí Lance, nebylo to jen tak.
Že si naše terasa o nějaké pohodlné posezení a ještě lépe poležení přímo říká, toho jsme si byli už delší dobu vědomi. Jenže znáte to, vždy se našlo něco důležitějšího, co bylo potřeba pořídit (a zaplatit) přednostně, ať už šlo o lednici či pračku, které se díky vlhkému slanému vzduchu porouchávají v pravidelných půlročních intervalech či čerpadlo, které je na tom dost podobně, jen se v poruchách spravedlivě střídá s tlakovou pumpou. O likvidaci škod způsobených rozmary počasí či tropickou zvířenou raději ani nemluvě.
Ne tedy že by dodnes neměli naši hosté kde zadek složit. Začínali jsme plastovými stoly a židlemi, které sice byly docela pohodlné, ale na pohled nikterak krásné. Navíc měly jak židle, tak stůl zvláštní šikmý sklon nohou, o které tak méně pozorní jedinci pravidelně zakopávali. Po jednom takovém zvláště krkolomném držkopádu naše mamka zavelela, že má těch plasťáků tak akorát dost – hnusný je to, nepraktický je to, pořídíme židle bytelný dřevěný a k nim rovnou i křesla a hotovo. Protože na Srí Lance nejsme trvale, u nákupu jsme následně osobně nebyli a to se nám jako obvykle vymstilo.
Pokud jde o vzhled, pokrok byl nepopiratelný, křesla ladila se zábradlím a dalšími dřevěnými prvky na domech. Pokud jde o pohodlí, tak o něm bohužel nemohla být řeč. Tvrdé dřevo v kombinaci se sklonem opěradla v úhlu rovných devadesáti stupňů přinášelo při delším sezení ledacos, ale pocit pohodlí to nebyl. To koneckonců potvrdí každý, kdo si někdy v našich křeslech zkoušel třeba číst. Jednalo-li se o knihu kratšího rozsahu typu detektivka Agáthy Christie, dalo se to ještě vydržet, obzvlášť pokud jste se po každé vraždě zašli občerstvit sklenkou araku a tím si i protáhli otlačené svalstvo. Pokud jste se však začetli do epičtějšího románu, řekněme Hraběte Monte Christa, po několika hodinách jste se snadno dokázali vžít do pocitů hlavního hrdiny a doslova na vlastní kůži prožívali společně s Edmondem Dantesem muka nekonečného sezení na kamenné lavici v cele pevnosti If.
V důsledku se řada z nás uchylovala zpět k plastovým židlím, k velké nelibosti mámy, která se zaměřila především na estetickou stránku věci a nedostatky v uživatelském komfortu si tvrdošíjně odmítala přiznat. Jistou úlevu sice přineslo pořízení molitanových podsedáků a čtyř nových křesel s přívětivějším sklonem zádové opěrky, přesto se ale následující měsíce a roky nesly v duchu střídavého schovávání a objevování plasťáků, které před námi máma nechávala důmyslně skrýt tu do jógového přístřešku, tu do zahradníkova domku. A tak jsem se při našem posledním pobytu loni na podzim odvážila téma posezení znovu otevřít. Protože se v tu chvíli žádný urgentnější velký výdaj nerýsoval a mámu už věčné přesuny plasťáků omrzely, shodli jsme se, že si nové posezení, které dostojí svému názvu a člověk si na něm skutečně posedí, zasloužíme my i naši hosté. Využili jsme toho, že jsme na Srí Lance zrovna byli osobně a začali konat.
Mít chatu v Česku, zajeli bychom v tento moment do některého z mnoha hobbymarketů či obchodů s nábytkem, vybrali si posezení dle svého gusta, zazvonil by zvonec a pohádky byl konec. Jenže my máme chatu na Srí Lance. A to ještě v Tangalle, která je co se nákupů týče, přiznejme si to, pěkná díra. Zahradník Buddika sice přesvědčivě tvrdil, že u nás otevřeli Arpico, což je místní „luxusní“ řetězec s pobočkami ve velkých městech, když jsem ale na jím označené místo dojela tuktukem, ukázalo se, že se jednalo jen o tangallský šeptandou předávaný „hoax“. Následující den jsem proto s naším řidičem Sunimalem vyrazila do víru velkoměsta na nákupy do nedalekého Galle. Toto město skýtá kromě krásného historického centra a pevností zapsané na seznamu UNESCO také nečekané nákupní možnosti. Kromě zmiňovaného Arpica je v něm několik velkých obchodů zaměřených přímo na nábytek. Jenže ačkoli jsem jich prošla asi pět, nikde mi nic nepadlo do oka a když už, tak neseděl rozměr. Do Tangalle jsem se tak vracela sice s krásnými novými zážitky (protože kovářovic kobyla chodí bosa a sama jsem byla na památkách v Galle poprvé), ale bez sedačky.
Následující den jsme šly s mamkou a dětmi pozdravit našeho kamaráda Manju. Tohodle chlapíka máma pamatuje jako stydlivého kluka, který ji vzal s kamarádkou Ivou při jejich první návštěvě před dvaceti lety na projížďku do laguny a ona mu za to darovala pár rupií a tričko. Od té doby se vypracoval na manažera krásného resortu Lagooon Paradise, kam nám ze staré známosti umožňuje chodit se koupat do bazénu. A tam, ve velké hale před recepcí, stála ONA. Naše vysněná sedačka. Pohodlná, v jednoduchém designu, v decentních barvách. Manju nám prozradil, že sedačky koupili před časem v Kolombu. Představa dlouhé a možná marné cesty do Kolomba a následná komplikovaná přeprava zpět do Tangalle nás odradila od nápadu zkusit stejný obchod. Rozhodli jsme se ale, že když už přesně víme, co chceme, inspirujeme se a necháme si sedačku v požadovaném rozměru vyrobit místním truhlářem.
Následovala fáze přemýšlení, měření, počítání, opětovného měření a dalšího počítání. Na tohle je mamka machr, vše promyslela a rozkreslila do posledního detailu. Nafotily jsme sedačky v Lagoon ze všech stran, koupily matrace, které jsme pěkně po srílansku dovezly domů na střeše tuktuku. Zajely jsme do Matary pro látky a velké opěrné polštáře a s tuktukem nacpaným k prasknutí se dokodrcaly zpět do Tangalle. Anke, naše manažerka, pozvala kamarádkou doporučeného krejčího. Hluboce na nás zapůsobilo, že přišel hned napoprvé v domluvený den a dokonce i v plus mínus domluvený čas, což, věřte, není na Srí Lance vůbec zvykem. Vše jsme mu třikrát vysvětlily, ukázaly, předaly zapsané. Krejčí vrtí po srílansku hlavou, všechno chápe, všechno ví, všemu rozumí, potahy ušije do týdne. Hurá.
Dalšího dne Anke pozvala truhláře. Setkání s ním už probíhá podle typičtějšího scénáře. Truhlář nahlásí, že se staví v pondělí „někdy odpoledne“. Vracíme se dříve z výletu, abychom schůzku s ním nezmeškaly, leč truhlář nepřichází, telefony nebere, na zprávy nereaguje. Anke se dovolá ve středu, truhlář bez náznaku překvapení či snad dokonce omluvy navrhuje nový termín, pátek odpoledne. Situace se opakuje, čekáme v Tropical, truhlář nepřichází, telefony nebere. V sobotu se nic neděje, v neděli ani nic neočekáváme, když tu nám během večeře v nedaleké restauraci volá Anke, že truhlář bez ohlášení právě dorazil. Ačkoli do sebe házíme jídlo rychlostí blesku, než dorazíme zpět do Tropical Garden, truhlář je pryč, protože přece nemá čas na nás čekat celý večer. Nicméně Anke mu vše třikrát vysvětlila, ukázala, předala zapsané. Sedačky truhlář vyrobí do měsíce. Třikrát hurá. Vše vypadá na dobré cestě, byť krejčí po týdnu, který mezitím uběhl od jeho návštěvy, potahy ještě nedodal. Náš pobyt se chýlí ke konci, a tak s pocitem dobře vykonané práce odlétáme.
Uplyne týden, uplynou dva… I se započtením srílanské rezervičky by to už mělo stačit na to, aby potahy byly ušité, ale Anke nic nepíše. Píšu tedy já a ptám se přes WhatsApp, jak jsme na tom. Anke mi odpovídá a frustrovaně líčí, že krejčí dodal potahy teprve včera a asi se rozhodl být kreativní, protože ušil všechny polštáře v jiné barvě, než bylo domluveno. Protože dostal jen malou zálohu předem, donutila ho Anke, že musí zajet koupit na své náklady látku novou a potahy přešít podle objednávky. Tím se to pochopitelně protáhne, ale stejně není kam spěchat, protože truhlář mezitím oznámil, že sice už koupil dřevo na sedačky, ale to teď musí ještě aspoň týden či dva schnout. No co už.
Uplyne měsíc, dřevo musí být dávno „suchý jak cesta“, ale Anke nepíše. Odvážím se tedy zeptat já. „Marcela, you don´t want to know it,“ zní odpověď. A jééé. A Anke popisuje že truhlář slavnostně dovezl před pár dny sedačky, ale rozměry vůbec neseděly, sedačky se nevejdou a opěrky na ruce mají v úrovni ramen, takže vše se musí udělat úplně znovu. Naše zadání má Anke naštěstí zdokumentované a truhlář chtě nechtě musí uznat svou chybu a opravu udělat na vlastní náklady. Jenže se to tím překvapivě opět protáhne.
Uplyne další měsíc, Anke nepíše, já už se radši neptám… A pak, jednoho dne, tramtadadaaa, přichází fotka našich krásných nových sedaček. Přesně tři měsíce od objednávky, která měla být hotova do měsíce, aby byly sedačky hotové pro hosty na hlavní sezónu, na druhý pokus a s drobnými chybkami, nad kterými už raději přimhouříme oko.
A tak je to, přátelé, na Srí Lance úplně se vším. Nikdy nic neklapne napoprvé, včas a bez chyb. O to větší má pak člověk radost, když se věci povedou “aspoň nějak”. A v tomto případě jsme z konečného výsledku nadšení. Až se tedy při vaší návštěvě u nás uvelebíte do sedaček, vzpomeňte si, jak dlouhá a trnitá cesta vedla k jejich zhotovení. Třeba o to víc oceníte, že teď už si s sebou na čtení můžete přivézt klidně i F. L. Věka.
